Každý z nás potřebuje být obklopený dalšími lidmi. A musí nejenom vědět, že tu takoví další lidi žijí. Musí s nimi taky mít nějaké vztahy. Není možné dělat, že tu ti druzí nejsou. Ale to neznamená, že máme s každým z těch kolem úplně stejné vztahy. To nejde, tak to nebylo, není a ani nikdy nebude.
Lidi jsou různí. A tak je nám někdo sympatičtější a někoho nemůžeme ani vystát, někoho potřebujeme, kdežto bez jiného se docela dobře obejdeme, když na to přijde. A podle toho, jak vnímáme jiné lidi, a podle toho, jak ostatní vnímají zase nás, se vytvářejí i vztahy mezi námi.
S většinou lidí se naše vztahy omezují jenom na to, že s nimi někdy přijdeme náhodou do kontaktu. Třeba se mineme na ulici nebo v obchodě, třeba se na sebe jenom na chvilku podíváme a nic víc. Hned si zase jdeme po svých.
Ale s určitou skupinou lidí si budujeme vztahy užší. Třeba s kolegy v práci. Ani ty nemusíme vždycky vysloveně milovat, i ti nám můžou být v něčem nepříjemní, ale snášíme se. Aspoň v pracovní době. Po které třeba s některými z kolegů udržujeme i nějaké vztahy navrch, ale od některých rychle pryč, když padla.
S některými lidmi si vybudujeme vztahy hlubší. S těmi, se kterými jsme rádi, navazujeme třeba i přímo přátelství. Možná i na život a na smrt. A to už je opravdu vážný druh vztahů.
A ten nejhlubší vztah, který může existovat, je určitě láska. Při té už nejde o nic povrchního, při té si musí lidi vysloveně padnout do oka a musí spolu dokázat být v dobrém i ve zlém. A to už není žádná legrace. Jak se říká, přátelství může končit láskou, ale láska nemůže nikdy končit přátelstvím. A proto je jenom tak málo lidí, které opravdu milujeme. Pokud vůbec někoho milujeme. Takový vztah je totiž závažný závazek. Láska je něco víc než to, co do nás kdysi hustili. Je to víc než nějaká ta láska k vlasti nebo nedej bože k Sovětskému svazu.
.jpg)
